6. Jak Culdě odešly hračky

Když ráno po probuzení skřítčí holčička Culda vykoukla z okna, pohled ji vůbec nepotěšil. Hustě pršelo, naducaná šedá obloha se pořádně kabonila a stejný výraz měla v obličeji i Culda.

„Ach jo, to je ale škaredě,“ vzdychala a kňourala, „dneska jsem si chtěla hrát na zahradě s Pepinkou. V tom lijáku ji k nám její maminka ale určitě nepustí. A stejně bychom nemohly ven. To je ale hloupý den.“ 

„Ty ses dneska probudila s tykadlem vzhůru nohama, viď, Culdo,“ hihňal se Kulda, který se na vedlejší postýlce probudil s náladou přímo radostnou a ani déšť mu ji nemohl pokazit. „Pojď něco vymyslet spolu doma. Třeba si můžeme malovat. Anebo skládat papírové lodičky“.

Na Culdu to ale nezabralo, pořád se tvářila, jako kdyby vypila zkyslé mléko.

„Hoď tykadlo do klidu, ségra. Víš co? Postavíme z těch tvých nových kostek silnici a mosty a pak po nich budeme jezdit s autíčky.“

Nabručená skřítčí holčička chvíli přemýšlela a nakonec rozmrzele souhlasila. „Tak jo. Ale podej tvoje autíčka. Já si vyberu to červené, má nejlepší otvírací dveře. A tu silnici postavím já sama, protože jsou to moje kostky.“ Kulda si sestřičku udiveně prohlížel.

„Hele, ségra, tobě se snad zauzlovalo tykadlo, ne? Tohle se mi nějak nezdá. Já ti přece půjčím autíčko, tak ty mi snad půjčíš kostky.“

„To tedy nepůjčím,“ odsekla Culda a přilepila nos na okno, jakoby doufala, že venku mezitím mraky odfrčely a vystřídalo je usměvavé sluníčko. Pravda to ale nebyla. „Ty jsou úplně nové a ty bys mi je mohl zničit.“

To už se Kulda opravdu naštval a šel si raději prohlížet knížku o dávných skřítkosaurech.

„Co to tady slyším, Culdo? Já tě nepoznávám,“ žasla maminka, která zrovna přicházela do dětského pokoje říct svým malým skřítkům, že mají v kuchyni připravenou snídani. „Ty jsi zapomněla, že všechny hračky jsou rády, když si s nimi děti hrají a když si je navzájem půjčují?“

„Kuldovi svoje kostky nepůjčím, zůstanou pěkně na polici,“ odmlouvala dál skřítčí holka.                    

„Ty ses ale dneska probudila do mrzuté nálady! Jen aby ti všechny panenky, plyšáčci a stavebnice neodešly zpátky do hračkářství. To se někdy skřítkům, kteří nechtějí nic půjčovat, stává,“ varovala maminka.

Culda si z toho ale nic nedělala. Vůbec tomu, že by jí hračky mohly zmizet, nevěřila. Skoro celý den se mračila na svět a nejvíc na brášku Kuldu, kterému nechtěla půjčit knížku o zvířátkách, ani velký barevný míč a ani plyšového tygra. Večer uléhala do postýlky ve stejně špatném rozmaru, v jakém se ráno probudila.

 

Nevím, co to znamená,

Culda se dnes jenom mračí.

Má odřená kolena?

Anebo ji bota tlačí?

 

Ba ne, to není ta potíž.

To když koukla z okna ven,

zjistila, že prší totiž.

Na zahradu nemůžem.

 

Culdo, a co tvoje hračky?

Už se začni zase smát!

Vezmi kostky, auta, značky,

můžete si s bráškou hrát.

 

Culda kostky půjčit nechce.

Ani knížku, ani míč.

To pak může se stát lehce,

že jí hračky zmizí pryč.

 

Culda měla tu noc nepěkné sny. Zdálo se jí, jak její nejoblíbenější panenka Julinka vztyčila odhodlaně svoje tykadlo a začala si balit malinkatý kufříček. Dala si do něj stříbrný hřebínek na vlásky, náhradní šatky a botičky, dokonce i ten kytičkovaný deštníček, který Culda dostala pro Julinku k narozeninám. „Víš, Culdo, ty ses k bráškovi nechovala hezky,“ říkala v Culdině snu panenka Julinka, „a tak jsem se rozhodla, že se vrátím raději do obchodu, tam si mě třeba vybere nějaká hodnější holčička.“

„Ale počkej, Julinko, nikam nechoď!“ křičela Culda a pak se z toho ošklivého snu naštěstí rychle probudila. To se jí ulevilo, že leží ve své postýlce a všechno se jí jenom zdálo. Za oknem už pomalu vykukovalo sluníčko a Culda si přísahala, že dneska bráškovi raději všechno půjčí.

Jenže když se rozhlédla po pokoji, nemohla uvěřit tomu, co vidí. Všechny její poličky s hračkami byly úplně prázdné! Jen Kuldova strana pokojíčku vypadala stejně jako dřív. Ta Culdy byla úplně opuštěná. 

„To není možné,“ pomyslela si polekaně a vyskočila z postýlky, aby se podívala do skříněk. I odtud všechny hračky zmizely! To už se i Kulda vyhrabal z peřiny a nevěřícně zíral na prázdné kusy nábytku.

Culdě se draly slzy do očí a tykadlo schlíple povlávalo. Rozběhla se do kuchyně. „Maminko, maminko, pojď se podívat. Všechny moje hračky odešly zpátky do hračkářství. Protože jsem včera Kuldovi nechtěla nic půjčit. Maminko, co mám dělat? Já bych je chtěla zpátky.“

„No vidíš, Culdo, já jsem ti říkala, že se to může stát,“ odpověděla maminka a šla se s Culdou do pokojíčku podívat.

„Koukej, tady ti asi hračky nechaly nějaký dopis,“ hlásil stále ještě vykulený Kulda.

„Culdo, odešly jsme od tebe. Ale když budeš hodná holčička a slíbíš, že nás budeš půjčovat sourozencům i kamarádům, zase se k tobě vrátíme. Tvoje hračky.“ Četla maminka ze žlutého papírku, položeného na poličce.

„Budu, slibuju. Opravdu!“ volala Culda s očima zarudlýma od pláče.

 

Kde jsou všechny panenky?

Míčky, křídy, skleněnky?

A co koleje a vláčky?

Kam odešly všechny hračky?

 

Culda pláče, už to ví,

že když hračky nazlobí,

chtějí radši v pohodě

bydlet zpátky v obchodě.

 

Culdě z toho v hlavě hučí.

Slíbí, že už všechno půjčí.

A když tohle slovo platí,

tak se hračky zase vrátí. 

 

Culda celý den sekala dobrotu, pomáhala mamince a na všechny byla milá. A každou chvíli vyhlížela, jestli odněkud nepřicházejí její hračky. Do večera ale nedorazila ani jedna. Až když se Culda druhý den ráno rozhlédla po pokoji, konečně si pořádně oddychla. Všechny panenky, knížky, kostky, míče i plyšová zvířátka už zase odpočívaly na svých místech. Culda nikdy nezjistila, jestli opravdu odešly do obchodu, nebo je schovala maminka. Už si ale raději dávala dobrý pozor, aby svoje hračky zase nějak nerozzlobila. 

 

Zkuste si, milé děti, vzpomenout,

1.                       proč měla Culda špatnou náladu?

2.                       Jak se jmenovala její panenka?

3.                       Co se jejím hračkám nelíbilo a kam odešly?

4.                       Jak to s Culdou a hračkami dopadlo?